Jen jsem chtěl do názvu přidat „ale to není jisté“.
Velký Zeygalan je zvláštní vodopád. Existuje pocit, že někdo opravdu chtěl, aby Osetie měla nejvyšší vodopád v Evropě. Protože v Osetii žádný takový vodopád nebyl, bylo nutné naléhavě něco vymyslet! A oni na to přišli: některé zdroje to přesně tak naznačují. Ale jen některé, zatímco u jiných to prostě není naznačeno. Jak to? Pojďme na to přijít.
Opustili jsme nehostinný Karmadon, projeli Dargavsem a v horské vesnici Fazikau odbočili doleva.
Minuli jsme nějaký starý hraniční přechod. Vedle stála zavřená závora, ale stopy aut, která kolem ní vyjely slušnou kolej, jasně ukazovaly cestu. Dobře, kdyby něco, předstírejme, že jsme blbci. 5 kilometrů po soutěsce a přicházíme na konec cesty.
Tímto místem je údolí řeky Midagrabindon (zkuste to vyslovit napoprvé a dostanete jako dárek zlomený jazyk) a na jeho konci je celá kaskáda vodopádů stékajících z ledovce Zeygalan.
Páni, nádhera! Tyto krajiny mi připomněly můj rodný Murmansk: stejně chladné, vlhké a docela ponuré.
Voda teče odevšad, ale vůbec to nevypadá, že by tady někde číhal nejvyšší vodopád v Evropě.
Zpočátku se zdá, že šlapání k ledovci bude trvat 10 minut. Uběhne 10 minut a znovu se zdá, že šlapání bude trvat 10 minut. Obecně jsme šli asi půl hodiny a ledovec se stále přibližoval a blíž.
Působivé věci. Zvukové efekty dokreslují atmosféru: občas něco spadne shora a s tupým žuchnutím spadne někam na stranu.
A pak prásk – zpoza ledovce se objeví několik paprsků slunce. “Andrey, podívej se zpátky!” – křičí na mě Ira. Otočím se a tam. prostor!
Páni, super chlape! K čertu s nejvyšším vodopádem v Evropě, když se tu ukazuje taková krása!
Malé tečky na svazích hory jsou horská vesnice Dzhimara.
Když jsme viděli dost krásy, šlapeme k vodopádu. A tady nás čeká naprosté zklamání. Co? A toto je nejvyšší vodopád v Evropě? Za koho nás vůbec máš?
A teď pozor, oficiální vysvětlení tohoto jevu: „Největší vodopád v Rusku se nachází v údolí řeky Midagrabindon, sedm kilometrů jižně od vesnice Dzhimara. Pochází z visutého ledovce Zeygalan. Údaje o výšce jsou přibližné a byly získány na základě studia map oblastí a analýzy dostupných informací z různých zdrojů.“
No, to znamená, že tady máme nejvyšší vodopád. Je to asi 600 metrů, ale ne tak docela, naše data jsou přibližná, ale někde vysoko, vysoko v horách, malý potůček je začátek něčeho velkého a mocného. Teoreticky si nejsme úplně jisti.
Můžete svým přátelům a známým říct, že jste viděli nejvyšší vodopád v Evropě. “Tak, jak se ti líbí?” – zeptají se přátelé. “Inspiruje” – budete lhát.
Velká očekávání vedou k naprostému zklamání. A s vypětím všech sil letíme zpět do Vladikavkazu.
Nejdůležitější odměnou pro autora je čtenářský zájem. Pokud se vám příspěvek líbil, nezapomeňte ho sdílet se svými přáteli a přihlásit se k odběru mého blogu
K největšímu vodopádu v Evropě jsme se vydali naším autem.
1. Silnice je mimořádně malebná a okolí velmi dobře udržované.
Navštívili jsme obranné stavby, které se nacházejí přímo uvnitř hory.
Ukázalo se, že se můžete pohybovat uvnitř hory a vyjít na úplně jiném místě.
3. Zaparkovaná auta na opuštěné dálnici nás zaujala. Za zcela symbolický poplatek jsme se tedy prošli po malebné cestě.
Stezka není příliš dlouhá, ale má tvrdý povrch se zábradlím a vyhlídkovými plošinami. A dokonce i malý zvěřinec, kde můžete vidět tygra a medvědy.
Tyto pohledy jsou vidět z vyhlídkové plošiny.
4. Cesta jde výš a výš. A sedět v autě je čím dál těžší.
Stoupáme ke zničené věži. A jak se v takové výšce stavělo?
5. Vodopád se nachází v pohraniční oblasti a věděli jsme, že je nutné mít s sebou doklady. Na stanovišti nás ale nikdo nezastavil. Z jakého důvodu, to nevím. Sloupek se ukázal jako zavřený, ale vlevo od něj vedla celkem slušně vyšlapaná objízdná cesta, čehož jsme využili.
K vodopádu se samozřejmě nemůžete přiblížit, a tak jsme se zastavili na břehu rychlé řeky Midagrabindon v Genaldonské soutěsce, v jejímž hloubce se vodopád nachází. Na mýtině již stálo několik stanů, což nasvědčovalo dobré návštěvnosti. Čistota okolí svědčila o tom, že lidé, kteří zde pobývají, přírodu milují a neznečišťují ji. Autobusy s turisty toto místo nenavštěvují, příroda je zde divoká, chybí infrastruktura. A to je skvělé!
Zvuk padající vody byl slyšet ze všech stran. Vodopády byly všude – malé i velké, vysoké i nízké, padaly v jednom proudu a dělily se na několik vodopádů. Nikdy jsem nic takového neviděl! Jak jsem později zjistil, byli jsme v období největšího průtoku, který nastává v červenci-srpnu. V této době se ledovec, který vede k vodopádu a nachází se v nadmořské výšce 4000 metrů, aktivněji tají.
Ráno jsme vyrazili k vytouženému cíli naší cesty.
Cestou jsem zkoušel počítat vodopády. Napočítal jsem 15, ztratil jsem se a rozhodl jsem se, že je nelze spočítat, protože poblíž bylo příliš mnoho pomocníků, kteří mávali rukama na různé strany. Jak jsme stoupali, cesta byla obtížnější, kameny pod nohama byly větší a vodopád, který byl vidět i ze stanů, byl vyšší.
Když jsme se k němu přiblížili, museli jsme zaklonit hlavy dozadu a snažili se vidět visící ledovec Zeygalan, kde pramení. Ledovec ale není vidět a zdá se, že voda hlučně padá přímo z nebe.
Obecně na takovou výšku je docela štíhlý a elegantní. Je to zajímavé, ale výška vodopádu nebyla měřena, ale byla získána jako výsledek studia topografických map, takže se liší v různých zdrojích – od 600 do 700 metrů. Naši turisté jezdí do Rakouska a Francie obdivovat mnohem menší vodopády, ale takový poklad se u nás nachází a ne každý o něm ví.
6. V dálce byl vidět další vysoký vodopád a šli jsme výš.
Spadl také ze strmého srázu.
Zarazila nás ale cedule upozorňující na hraniční pásmo. Neriskovali jsme, protože jsme nedostali povolení. Tak jsme jen obdivovali nové fascinující výhledy.
Odtud je vidět jen malá část Zeygalanu.
7. Další nádherná cesta skončila. Kolik jedinečných míst můžete vidět! Jak rozmanitá je naše příroda!
Severní Osetie je neobvykle pohostinná, podél silnice je mnoho útulných míst, kde vás nakrmí národními pokrmy. To jsme udělali. Osetské koláče ohromily množstvím náplní a byly neuvěřitelně chutné. Ani jsme to nestihli vyfotit.
