pojem, který vyjadřoval historicky se měnící názory na vnitřní svět člověka; v náboženství a idealistické filozofii a psychologii – pojem zvláštní nehmotné substance nezávislé na těle. Pojem D. sahá až k animistickým představám (viz Animismus) o zvláštní síle, která obývá tělo člověka nebo zvířete (někdy i rostliny), opouští je během spánku nebo v případě smrti. Tento koncept odráží vývoj mytologických, náboženských, filozofických a vědeckých představ o podstatě člověka, charakterizující formování předmětu psychologie. Pojem D. byl v dějinách filozofie chápán svým protikladem k pojetí těla jako věci (D. jako dynamická síla), organického těla (D. jako aktivní životní princip), pojmu ducha (D. jako individuální projev jediné duchovní substance nebo jako jedinečný osobní princip stvořený Bohem), vnějším společenským formám lidského chování (D. jako vnitřní svět člověka, jeho Sebevědomí).
Raná starověká řecká přírodní filozofie je prodchnuta myšlenkami o univerzální animaci kosmu (hylozoismu). Podle Démokrita a Epikura je hmota tělesná a je tvořena sférickými a pohyblivými atomy. Ideu D. jako zvláštní netělesné a nesmrtelné entity vyjadřují Pythagorejci (kteří také vidí v D. počátek harmonie částí těla) a rozvíjí ji Platón a novoplatonismus (Plotinus, Proclus). „Světovou duši“ pojímá Platón jako jeden z univerzálních principů bytí, působící jako věčný dynamický princip, princip sebepohybu, spojující svět neměnných idejí a svět proměnlivých tělesných věcí. Individuální lidský D. je obrazem a odlivem světa D.
Aristotelés je zakladatelem vědeckého přístupu ke studiu D. jako formy živého těla (z hlediska Aristotelova rozdělení formy a hmoty), uvažujícího v kontextu nauky o účelnosti ve vývoji organické přírody. D. chápe Aristoteles jako entelechii (realizaci) těla, jeho aktivní, účelný počátek. Aristoteles rozlišuje tři typy D. – nutriční (rostlinná D.), smyslová (živočišná D. – se schopnostmi smyslového vnímání, touhy a pohybu) a racionální D. (konkrétně lidská). Aristoteles nastínil problémy psychologie jako nauku o spojení mezi duševními schopnostmi a organickými procesy. Prvky Platónova a Aristotelova učení o D. převzala scholastika (viz Scholastika) a přepracovala v souladu s křesťanskými představami o nesmrtelnosti, individuální jedinečnosti a osobním charakteru D.
V moderní evropské filozofii je termín “D.” ve vlastním smyslu se začalo používat k označení vnitřního světa člověka. Dualistická metafyzika R. Descarta odděluje mysl a tělo jako dvě nezávislé substance: mysl je duchovní, projevuje se ve stavech a aktech vědomí, zatímco tělo je hmotné a rozšířené. Zvířata jsou Descartem považována za živé automaty, zbavené D. Počínaje Descartem je otázka interakce D. a těla diskutována především v kontextu psychofyzického problému (Viz Psychophysical Problem) (až po německé psychology E. G. Webera a G. Fechnera). Descartovy dualistické představy byly zdrojem jak empiricko-senzualistické (J. Locke), tak racionalistické (G. Leibniz) tradice ve výkladu D. Leibniz tedy považuje D. za uzavřenou substanci, monádu (viz Monad), disponující dvěma základními schopnostmi – pocity (pocity) a touhami. Locke, který odmítl diskutovat o povaze D. jako o metafyzické otázce, vyzval k omezení na studium mentálních jevů – počitků a představ jako spojení mezi počitky (čímž položil základ pro asociacionismus v psychologii). D. Hume popsal lidské „já“ jako jednoduchý svazek myšlenek, čímž zpochybnil D. myšlenku podstaty a ukázal, že ji nelze odvodit z empirického popisu duševního života. I. Kant, kritizující racionalistickou psychologii, přenáší koncept D. za hranice zkušenosti, do oblasti transcendentálních představ, které určují možnost lidského poznání. Kant přejímá rozdělení schopností D. na mysl, vůli a cit, které pochází od německého psychologa I. Tetense. Postkantovský německý klasický idealismus se snaží překonat Descartovu dichotomii mysli a těla na základě pochopení jejich společného původu z ducha (F. Schelling, G. Hegel).
V experimentální psychologii, která se vyvíjela od poloviny 19. století, je pojem D. do značné míry nahrazen pojmem psychika. Potřeba celostního přístupu k člověku a jeho duševnímu životu se stala aktuální na přelomu 19. a 20. století. zájem o problém D. jako o vnitřní život člověka, dávající jeho chování a činnosti aktivitu a cílevědomost. Spolu se směry, které při zkoumání psychiky identifikují její základní prvky (pocity, pocity, činy, stavy) a snaží se odhalit mechanismy jejich propojení (asociace, intuice, schopnost, „gestalt“ v gestalt psychologii (viz Gestalt Psychology) atd.), existují trendy (viz Gestalt Psychology), které staví obsah vědomí herectví do centra života a reflektivní „Psychologie“, Phenosophy atd.). V tomto ohledu lze koncept D. odhalit prostřednictvím takových charakteristik, jako jsou: vnitřní (na rozdíl od vnějšího – chování), celostní (na rozdíl od jednotlivých prvků – duševní vlastnosti a funkce), duchovní (ideální objektivní obsah na rozdíl od materiálního – fyziologický substrát), aktivní (aktivní realizace osobnosti na rozdíl od reaktivní adaptace – adaptace organismu).
V sovětské psychologii termín “D.” někdy užíváno jako synonymum pro psyché, které je marxistickou filozofií považováno za subjektivní obraz objektivního světa, který je produktem společensko-historického vývoje (viz článek Psyché).
lit.: Aristoteles, O duši, M., 1937; Vladislavlev M. I., Moderní směry ve vědě o duši, Petrohrad, 1866; Kapterev P.F., Z dějin duše, Petrohrad, 1890; Remke I., Duše člověka, Petrohrad, 1906; Baldwin J., Úvod do psychologie, přel. z angličtiny, 2. vydání, M., 1912; Frank S. L., Duše člověka, M., 1917; Yaroshevsky M.G., Dějiny psychologie, M., 1966; Beneke F. E., Pragmatische Psychologie, sv. 1-2, B., 1850; Revesz B., Studie sazenic a viděná lokalizace, Stuttgart, 1917; Jung KG, Svět psychiky, Z., 1954; Klages L., The History of the World’s Wider See, 3. vydání, s. 1-2, Mnichov-Bonn, 1954.
Velká sovětská encyklopedie. — M.: Sovětská encyklopedie. 1969-1978.
