anonymně
Ahoj! Moje dcera má 9 let a musím za ní všude chodit jako za tříletým dítětem: jídlo, úkoly, mytí, oblékání, plná kontrola nad vším. Pokud ji necháte samotnou, jakákoli činnost se vleče hodiny. Tohle všechno jsem tolerovala, dokud moje pomalost nezačala ovlivňovat mé studium. Začala si ze školy nosit domů trojky. Důvodem bylo, že neměla čas. Ale už jí nemůžu sedět přes rameno! Není hloupá, všemu rozumí (co se týče učení), ale je někde v oblacích. Byla jsem u neurologa, předepsali mi léčbu, kurz jsme absolvovali a žádná změna se nekonala. Život se mění v nepřetržitou školu, celý den sedíme s učebnicemi. Buď ji nechám samotnou a ona na nic nemá čas a my jí dokončíme úkoly ve 3 hodin, nebo si sednu vedle ní a pak nemám čas na nic doma ((: Pomozte mi radou, co mám dělat, kam mám jít?
Světlana Mikhailovna Sopun odpovídá
rodinný psycholog
Dobré ráno! Někdy jsou děti prostě kvůli svému temperamentu velmi pomalé. Ale obvykle se s úsilím rodičů a přátelským (!) přístupem k této funkci dají „naladit“ na normální tempo oblékání, dělání domácích úkolů atd. K tomu je potřeba banální trénink: nejprve dát 30 minut na oběd, nastavit budík, vysvětlit dítěti, proč to děláme. Pokud se to všechno dělá hravou formou, dítě to snadno zvládne. Pokud ne hned, nic hrozného – buďte trpěliví a opakujte, dokud se vám to nepodaří. A chvála za minimální pokusy a úspěchy! Prostě nemůžete sedět celý den doma – dítě MUSÍ mít kromě školy kroužky a zajímavé aktivity! A procházky, alespoň několikrát týdně? Je alarmující, že když děláte domácí úkoly společně, trvají také celý den – možná ani vy nejste moc dobrá v organizaci času a plánování? Pak by dítě mohlo tuto „neorganizovanost“ převzít od vás :)). Hodně štěstí! Světlano.
anonymně
Díky za odpověď! Zkusila jsem si stanovit čas a použila jsem jak povzbuzení, tak trest: jíst včas (30 minut předem) a budeme mít čas se dívat na televizi, hrát si spolu nebo jít na delší procházku. Pokud neskončíte včas, veškerý ten snědený čas navíc se vám odečte z volného času. Samozřejmě buď první možnost, nebo druhá. Nic nepomáhá. Dostává se to až do banality – souhlasí, že půjde s kamarádkou na procházku, holkám zbývá už jen oběd. Kamarádka už jedla, dvakrát volala, křičela z okna – žádné emoce. Dcera, která ví, že na ni čeká kamarádka a procházka, si stále šťourá v talíři. V důsledku toho chodí méně, protože kamarádku na určitou dobu pustili. Sedneme si s ní, popovídáme si, vysvětlíme, že si škodí, zdá se, že všemu rozumí, říká, že se o to pokusí, a všechno pokračuje jako dřív. O víkendech chodíme pravidelně na procházky, plus dvakrát týdně jezdíme mimo město, ona jezdí na koni. Taky máme kroužky, skoro každý den – zajímá se o koně, hudbu a chodíme na hodiny angličtiny. A netahám ji za uši, všechny její koníčky jsou její volba, ale vždycky ji musím sebrat a pospíchat, nikdy se nestalo, že by si sama vzpomněla a řekla: „Mami, dneska mám kroužek, přijdeme pozdě?“ Samozřejmě mě nejvíc trápí její pomalost ve škole. Všichni učitelé ji chválí, říkají, že je chytrá, ale všechno dělá pomalu. Z 3 na 5 jdeme. Za domácí úkoly dostane 5 a za testy tak 3. Za diktát donese 5-3, napsala perfektně, za 5, neudělala úkol na rozbor slov, za 3. V matematice z 5 úkolů za hodinu zvládne vyřešit jen 3. Snažím se ji chválit za každý důvod, už ji skoro nikdy nehubuji, spíš se urazím. Přijde a řekne, že zase dostala trojku, a já mám slzy v očích. Chápu, že není za co ji kárat, snažila se, něco udělala, ale neměla čas. Ano, dá se toho hodně říct, ale všechno se nedá popsat. Paměť se také chová selektivně. Někdy si pamatuje básničku, kterou se naučila před třemi lety, a někdy si neumíme zapamatovat násobilku. Někdy si pamatuje událost, která se stala před 3-4 lety, a pak hned zapomene, co se stalo včera. Učíme se zpěv (má ucho i hlas), vystupuje, učí se poměrně složité písničky, ale básničku si podle školních osnov pamatuje s obtížemi. Už nevím, co si mám myslet. Prosím, odpusťte mi, že vás zatěžuji textem, prostě nevím, kam se obrátit, jak se s tím vypořádat. Dalo by se říct, že je to pláč srdce.
Sopun Světlana Michajlovna
Poraďte se s neuropsychologem, protože pomalost a špatná paměť spolu nesouvisí, možné jsou nějaké minimální mozkové dysfunkce: neuropsycholog vše prověří a pak bude jasné, co dělat. Hodně štěstí!
Konzultace psychoterapeuta na téma „Dítě je velmi pomalé“ je poskytována pouze pro informační účely. Po konzultaci se prosím poraďte s lékařem, včetně zjištění možných kontraindikací.
Odpověď zveřejněna 10. února 2014
Často se rodiče pomalých dětí obracejí na psychologa s prosbou, aby s jejich pomalým dítětem pracoval a naučil ho dělat vše rychleji.
Tento problém je zvláště akutní v těch rodinách, kde jsou sami rodiče velmi energičtí, zvyklí si vážit každé minuty a plánovat svůj čas. Objevení se v rodině dítěte s jiným temperamentem a dynamikou chování, tj. pomalé dítě, způsobuje mezi rodiči zmatek a někdy podráždění. Pomalost se projevuje již v předškolním věku nedostatečnou pohyblivostí nervových procesů. Abychom takovému dítěti pomohli, je nutné pochopit individuální vývojové charakteristiky pomalých dětí. Dospělí musí plně pochopit, že pouhé řvaní a spěchání dítěte k ničemu nepovede.
Pomalé děti mají tendenci jednat stereotypně; je pro ně mnohem snazší žít podle vzoru, než zvládnout něco nového.
Takové děti nestihnou většinu informací vstřebat, pokud jsou předkládány rychlým tempem, protože se zvyšuje zatížení pohybových vlastností nervového systému a to vede k prohlubování inhibice.
Pomalé děti se rychleji unaví a jejich rychlost a přesnost práce jsou nižší.
Pomalé dítě je při přechodu do nové školky nebo do jiné skupiny velmi zranitelné. Proto je důležité věnovat pozornost adaptačnímu období a seznámit učitele s charakteristikami chování dítěte.
S přihlédnutím ke všemu výše uvedenému můžeme rodičům pomalých dětí nabídnout několik praktických doporučení.
Nejprve byste se měli podívat na to, jaký životní rytmus zvolili sami rodiče. Pokud to škodí rodinným vztahům a vývoji dítěte, pak je nutné „zpomalit“.
Dítě by nemělo žít v situaci strachu, že něco nezvládne; přátelský přístup je pro takové děti tou nejlepší podporou.
Plánování akcí, společných aktivit a povídání prostřednictvím po sobě jdoucích kroků předem pomůže dítěti se předem vnitřně soustředit.
V ranních hodinách probuďte dítě o něco dříve, než je plánovaná doba, s přihlédnutím k tempu jeho činnosti a jeho možnostem.
Vzrušující a dynamická hudba pomůže vašemu dítěti připravit se do školky s více energie.
Je nutné stanovit a přísně dodržovat jasný denní režim pro dítě: jaké akce a v jakém pořadí provádět před jídlem, před spaním.
Regulujte čas strávený sledováním televize a hraním počítačových her, nedovolte nadměrné nadšení pro gadgety a pečujte o duševní zdraví dítěte.
Můžete svému dítěti pomoci trénováním pohybových vlastností nervových procesů: hrajte logické hry, poskytují dobrou pozitivní dynamiku v oblasti logického myšlení, rozvoje tvůrčího potenciálu.
Trénink mobility nervových procesů je nejúspěšnější ve věku 4-6 let, protože probíhá tvorba vlastností nervových procesů.
Dítěti je potřeba zadávat úkoly v pomalejším tempu než ostatním dětem a nejlépe s opakováním toho samého.
Jakékoli školení pro rychlejší dokončení úkolu by mělo probíhat na pozitivním emocionálním pozadí, tj. veselé, živé náladě, lépe v hravé situaci. Můžete použít počítadlo, říkanku nebo stopky.
Samozřejmě neporovnávejte dítě s ostatními dětmi, nehodnoťte chování dítěte v přítomnosti jiných dětí a dospělých.
Je lepší dávat pokyny a požadavky takovým dětem navázáním kontaktu z očí do očí.
Určitě dítě pochvalte v případě úspěchu, pokud něco udělalo rychleji než obvykle.
Čím dříve se speciální dítě naučí, že je potřeba plánovat čas (zejména v období přípravy do školy), tím rychleji se jeho pomalost sníží. Je velmi dobré, když se dítě „skamarádí“ s hodinami a umí samo určovat čas a oceňovat ho.
V některých případech můžete kromě pochvaly použít i povzbuzení: „Když všechno uděláš rychle, odložíš si hračky a věci, půjdeme se projít do parku.“
Třídy ve sportovní sekci mohou dítěti pomoci, pokud jde o rozvoj pohyblivosti nervových procesů a stupeň rozvoje agility.
Navštěvování sportovních klubů pomáhá rozvíjet úctu k sobě i ostatním. Učí se naslouchat a slyšet, řešit konflikty a pracovat v týmu.
S každodenními aktivitami a hrami doma po dobu 10-15 minut můžete dosáhnout velmi dobrých výsledků v rozvoji mobility.
Hry by se měly opakovat, aby dítě samo vidělo, co se naučilo a co umí dobře a rychle.
Ve hrách pomalých dětí musí být prvek soutěžení. Dítě se musí naučit bojovat. Děti, které ve hře soutěží, se navíc chovají přátelštější, protože upustily od nahromaděné úrovně agrese.
Ve hrách s rodiči by dítě nemělo vždy vyhrávat nebo vždy prohrávat. Dítě se potřebuje naučit vyhrávat i prohrávat, ale vzhledem ke specifikům dětství by nemělo prohrávat často.
Je důležité naučit ho správnému postoji k prohře, pochopit, proč prohrál.
Nejúspěšnější práce na nácviku rychlosti motorických reakcí u dětí nastává při prudkých přechodech z pomalého tempa pohybu na rychlé a zpět.
Čas od času je nutné dát maximální rychlost pohybů.
Mohou to být hry se změnami pohybu: „Kůň“, „Motocykl“, „Vlak“, „Letadlo“. Dospělý je první, kdo začíná cestu a vytlouká rytmus dlaněmi. Dítě se k němu musí připojit. Rytmus je vytloukán nejdříve pomalu a rytmicky, pak rychleji a rychleji, stále se zrychluje. Rytmus bude odpovídat pohybu zvoleného transportu. Po signálu musí být pohyb plynule zastaven.
Můžete samostatně vymýšlet hry, které by vaše dítě chtělo hrát, nejdůležitější je nenechat ho samotné s jeho pomalostí a chválit ho za rychlost a obratnost při každé skutečné příležitosti.
Je potřeba naučit dítě rozhodovat se samostatně nejprve ve hře, a pak v životě a nesnažit se o všem rozhodovat za něj, aby se necítilo bezmocné.
Dítě musí cítit důvěru ve své schopnosti a v tom mu může pomoci pouze nejbližší osoba.
Předškoláci dokážou reagovat pouze na jeden pokyn, aniž by si museli pamatovat dlouhé monology. Požadavek nebo úkol by měl být stručný a jasný v prezentaci.
Pomalé děti potřebují pomoc při získávání komunikačních dovedností, aby se cítily jistější při komunikaci s vrstevníky a dospělými.
Je důležité si uvědomit, že za svou pomalost nemůže dítě a my, dospělí, musíme udělat vše pro to, aby z takového dítěte vyrostl úspěšný člověk.
Ať se vám daří, milí rodiče!
